Václav Bartovský (22. 8. 1903 Praha - 8. 8. 1961 Praha)
Český malíř, ilustrátor a typograf. Pocházel z proletářské rodiny a pro svízelné existenční podmínky nemohl studovat malířství, které jej od mládí přitahovalo. Soustavněji se začíná věnovat malbě během dvacátých let, a to převážně jako samouk. Do výtvarného života vstupuje svou výstavou v Krasoumné jednotě v roce 1927. Bylo to období, které se vyznačovalo poměrně složitou situací; mnohé z výtvarných názorů formulovaných generací umělců před válkou žily v té době dále a prolínaly se s tendencemi novými, proklamovanými druhou generační vrstvou naší avantgardy, nastupující po válce. Následující generace, k níž náležel i Bartovský, se ocitla před velkým tvůrčím problémem; v které z tendencí najít své východisko a jakým směrem pokračovat. Pro tuto generaci je proto mnohdy charakteristická cesta zkoušení a zkoumání, cesta stálého nalézání i ztrácení.
Hledání a postupné nalézání vlastní výtvarné řeči charakterizuje jeho počáteční tvorbu tím, že si Bartovský ozřejmuje principy některých výtvarnách směrů moderního malířství. Zpočátku je zaujat kubistickou prostorovou skladbou a posléze Matissovou barevnou obrazovou kompozicí. Pro Bartovského, umělce-samouka, měly tyto lekce velký význam; dovedly ho k zvládnutí formálních zákonitostí obrazové výstavby. Bartovskému ovšem nešlo o vybudování pravidel, podle nichž by při malování postupoval, ale o specifické osvojení prostředků, jejichž jasné a logické skloubení by tlumočilo umělcovy pocity. Během třicátých let se tak tříbí Bartovského charakteristický malířský výraz, v němž se citlivě pojí malířovy senzuální vjemy s emocionálními pocity a individuálními představami.
Obrazy následujícího období, vymezeného léty 1940-1947, tvoří svým obsahovým i formálním zaměřením výtvarný celek, v němž Bartovský dovedl své výtvarné směřování do vyzrálé podoby. Malíř se i nadále soustřeďuje na civilní tematiku; na interiéry, oživované nyní stále více přítomností osob, na scenérii pražských ulic, kaváren, apod. Obrazy překvapuji neobvykle čistým malířským výrazem, vyznačují se minimální kresbou, střídmou barevnou škálou a průzračnou vrstvou řídce nanášené barvy. Výrazová úspornost je vlastně jednou z nejvýznamnějších vlastností Bartovského díla vůbec. Jiným specifickým rysem je umělcův způsob řešení barevné a světelné výstavby obrazového prostoru; barevné plochy v Bartovského obrazech netvoří kompaktní celek (jako např. u Matisse), ale jsou narušovány světlem. Bartovský zachycuje světelnou vibraci atmosféry, světlo v jeho obrazech prostupuje barevný povrch předmětů a proniká k jejich jádru.
Obrazy Václava Bartovského ze čtyřicátých let jsou malířovou výpovědí o životních pocitech člověka v prostředí civilizace; jsou to obrazy kontemplativní, jsou zbaveny jakéhokoli dramatického výrazu. Střízlivě popisují a prostě konstatují existence ve společnosti. Tato distance od bezprostředního senzuálního vnímání vytvořila v Bartovského obrazech místo pro reflexi a také pro moderní pojetí času. Právě tento způsob vnímání a prožívání světa umožňuje přijímat skutečnosti ne jako statickou a trvalou hodnotu, ale zdůrazňuje jejich proměnlivost a časovou nezachytitelnost. Bartovský tak tento princip uchopil jako živý, aktivoval jej v myšlenkovém kontextu určitého období a dotkl se tak svým dílem mnohých aktuálních problémů v poválečném období.
Bartovský nebyl členem žádné umělecké skupiny a důsledně se vyhýbal i společenským programovým vystoupením. Jeho tvorba není spjata s programovými tendencemi avantgardních směrů, přispívá však k řešení četných problémů vývojové syntézy moderního umění.
