Michel Fingesten (18. 4. 1884 Buckowitz - 8. 10. 1943 Cerisano)
Rakousko-uherský grafik a malíř. Jeho otec Leon Finkelstein byl Rakušan židovského původu, povoláním tkadlec a vyznáním protestant. Matka Františka Lionová pocházela z židovské rodiny z Terstu. Finkelsteinovi měli šest dětí, Michel byl nejstarší. Díky svému nadání odešel v roce 1900 studovat na Akademii výtvarných umění do Vídně. V prvním ročníku navštěvoval třídu prof. Christiana Griepenkerla, jehož konzervativní výuka mu nevyhovovala. Ve druhém ročníku nalezl vstřícného a chápavého učitele v prof. Strehblowovi, který objevil jeho talent pro satirickou kresbu, poskytl mu svůj atelier a zprostředkoval zakázky pro některé humoristické listy. Zdálo se, že Fingesten má před sebou kariéru úspěšného kreslíře a karikaturisty.
Z nejasných důvodů (údajně z nešťastné lásky) však Fingesten po dvou letech Akademii opustil a odešel do Hamburgu, kde se nechal najmout na nákladní loď do Ameriky. Ve Spojených státech vedl čtyři roky neklidný život, cestoval od města k městu, pobýval ve Philadelphii a New Yorku, na živobytí si vydělával kreslením pro časopisy, malováním vedut a jinými příležitostnými pracemi. Dne 18. dubna 1906, na své 22. narozeniny, dorazil do San Francisca, které krátce na to postihlo velké zemětřesení, zničilo většinu města a zahubilo tisíce lidí. Jednoho večera ho v přístavu opili a naložili na nákladní loď do Austrálie, na které musel pracovat jako námořník. Než po 110 dnech přistáli v Melbourne, z vyčerpání a podvýživy onemocněl nemocí beri-beri a upadl do agónie. Po čtyřech měsících dorazil pěšky do Sydney, zanedlouho se však vrátil zpět do Melbourne, kde se nechal najmout na loď do Evropy.
V roce 1907 přistál v Palermu a vydal se opět pěšky na sever přes Alpy. Po dvou měsících dorazil do Mnichova, tehdy jednoho z nejvýznamnějších uměleckých center. Zde se stal žákem známého malíře Franze von Stucka, jehož vliv je v jeho raných pracích zčásti patrný. Po jednoročním studiu se ho opět zmocnila touha po cestách a dobrodružství. Tentokrát odjel z Brém do Hongkongu a po další čtyři roky brázdil přístav od přístavu čínské a japonské moře. V roce 1912 se vrátil do Evropy. Po krátkém pobytu v Paříži přijel v roce 1913 do Berlína, kde se po mnoha letech neklidného putování konečně usadil a začal se s velkou energií věnovat umělecké tvorbě.
V 1913 Berlíně Fingesten neustále kreslil a zpočátku pracoval na velkých figurálních kompozicích. Teprve nyní, po všech svých zkušenostech, se cítil dostatečně zralý pro vlastní uměleckou tvorbu i život. 1913 objevil Fingesten grafiku jako své nejvlastnější médium, zničil svoje předchozí malby a začal se věnovat výhradně grafické práci.
V roce 1914 se oženil s Biancou Schick (1889–1941), v lednu 1915 se jim narodila dcera Ruth a v březnu 1916 syn Peter, pozdější sochař a umělecký kritik. Během války se stal členem uměleckého spolu "Neue Sezession", který založil v roce 1910 Max Liebermann. Již v roce puknutí první světové války reagoval řadou velkých rytin se symbolickými náměty, v nichž se projevuje jako rozhodný odpůrce násilí. Tváří v tvář válečným masakrům dává najevo své přesvědčení o obrodné síle přírody a lásky, která zabezpečuje nesmrtelnost lidského rodu a dává mu smysl. Z něho pramení také jeho erotická grafika, plná humoru a vtipu. V roce 1915 vydal dva soubory leptů a suchých jehel "Ecce Femina" a "Psychoanalytische Glossen", v roce 1916 album nazvané "10 Eaux-Fortes de genre phantastique, symbolique, grotesque, lyrique, satyrique, tragique sur de motifs erotiques" a v roce 1917 album "Vision d´amour bizzare". Právě v těchto erotických grafikách poprvé výrazněji uvolnil svůj kresebný projev, který se někdy blíží bezprostřední improvizaci na dané téma.
V roce 1917 byl Fingesten přizván jako spolupracovník časopisu "Marsyas", jednoho z nejzajímavějších uměleckých a literárních časopisů své doby. Literárně do časopisu přispívali Hugo von Hofmannsthal, Heinrich Mann, Carl Hauptmann, Rudolf Borchardt, Oscar Loerke, Theodor Dáubler, Paul Ernst, Oscar Maria-Graf, Hermann Hesse, Alfred Döblin, Carl Sternheim, Ernst Weiss nebo Stefan Zweig, poprvé zde vyšly povídky Franze Kafky "Der neue Advokat", "Ein altes Blatt" a "Ein Brudermord".
Časopis měl významné spolupracovníky i v oblasti výtvarného umění. Každé číslo obsahovalo signované původní rytiny a litografie, např. od Ericha Heckela, Maxe Pechsteina, Paula Kleea, Rudolfa Grossmanna, Wilhelma Lehmbrucka, A. H. Pellegriniho, Septa Franka, Willi Jaeckela, Rubena Spiro či O.Th.W.Steina. Fingesten se na výzdobě časopisu podílel celkem šesti celostránkovými grafikami – ilustrací k básni Maxe Hermanna, litografií "Bhawani" k básni Carla Hauptmanna "Lied der Erde" a v závěru prvního ročníku rytinou boha Marsyase s flétnou. V ročníku 1918 je zastoupen ilustracemi k povídce Felixe Brauna a závěrečnou litografií s heslem "Skoncujte s válkou".
Fingesten na sebe upozornil již první výstavou v roce 1918. Jeho grafiky byly v soudobých kritikách srovnávány s pracemi Maxe Klingera nebo Féliciena Ropse, v atmosféře prohrané války byly lépe chápány i jeho protiválečné práce. Fingestenovým dílem se zabýval umělecký a literární kritik Paul Friedrich, který vydal v roce 1920 monografii grafického díla Michela Fingestena, která vyšla jako první svazek edice "Graphiker der Gegenwart" v nakladatelství Neue Kunsthadlung a obsahuje četná vyobrazení jeho raných prací.
Paul Friedrich věnoval pozornost především Fingestenovým leptům a suchým jehlám k satirické knize "Die Blechschmiede" od Arno Holze z roku 1918. Protože ilustrovat tento expresionistický text bylo ve skutečnosti nemožné, Fingesten ve většině grafických listů volně improvizoval podle vlastní fantasie. V neobyčejně lehkém provedení se zde prolínají humorné výjevy a rozmarné drolerie s erotickými narážkami. Grafické improvizace ke "Die Blechschmiede" byly přijaty s nadšením a představují asi nejoriginálnější Fingestenův projev v kontextu současného umění. V lednu 1918 Fingesten nakreslil také vynikající "Studii k podobizně Arno Holze", kterého portrétovali rovněž Max Libermann, Lowis Corinth nebo Max Pechstein.
Po tomto úspěchu dostával Fingesten četné nabídky na knižní ilustrace. V roce 1918 vytvořil litografie pro knihu Carl Sternheima "Vier Novellen", album 12 grafických improvizací "L´Amour et la Folie", a v roce 1919 další album "10 rytých improvizací na erotické témata" v nakladatelství Kleeberg. V témže roce ilustroval známou knihu Stanislawa Przybyszewského "De Profundis" a společně s ruským grafikem Robertem Geninem vytvořil album leptů s titulem "Aus den Spelunken Berlins", které je považováno za jeden z vrcholů jeho umění.
Ještě významnější zakázku získal v roce 1920 pro knihu Adolfa Weissmanna "Die klingende Garten", kterou doprovodil grafickými listy, jež volně sledují hudební motivy z Mozarta, Schuberta, Wagnera, Čajkovského a Strausse. V témže roce vydal Fingesten soubor 10 rytin s textem Rudolfa Leonharda "10 Radierungen über das Thema Mütter", v němž využil především studií vlastní ženy a dětí. V roce 1921 volně ilustroval 12 grafickými improvizacemi soubor veršů Alfreda Kerra nazvaný "Krämerspiegel", který reagoval na spor skladatele Richard Strausse s jeho berlínskými nakladateli. V roce 1927 vytvořil s velkou fantasií 7 leptů jako ilustrace ke svazku veselých veršů Melitty Kónigové, vydaných pod titulem "Der Topf voll Mäuse".
Koncem 20. let se Michel Fingesten stal jedním z předních spolupracovníků časopisu "Künstler-Selbsthilfe", který v prvním čísle v únoru 1927 vyhlásil svůj záměr vytvářet lepší kontakty mezi publikem a tvůrčími umělci a pomáhat mladým a nouzí trpícím umělcům. K naplnění těchto cílů měl sloužit prodej časopisu, který v každém čísle přinášel také originální grafiky. Fingelsten byl členem výboru, v němž byli zastoupeni např. Max Liebermann, Thomas Mann, intendant berlínské státní opery Max von Schillings, rektor berlínské university a někteří průmyslníci a bankéři.
Na obsahu a výpravě časopisu "Künstler-Selbsthilfe" (od druhého ročníku se jmenoval "Kunst der Zeit") se podílela řada významných spisovatelů a umělců. Literární příspěvky poskytovali např. Hermann Bahr, Walter von Molo, Heinrich Mann, Else Lasker-Schüler, Klabund a Max Hermann. Mezi uměleckými spolupracovníky najdeme osobnosti jako Otto Dix, Emil Nolde, Kätne Kollwitz, Emil Orlik, Max Pechstein, Max Slevogt, Georg Grosz či Th. Th. Heine. Fingensten sám uveřejnil v časopisu podobizny avantgardní tanečnice Tatjany Barbakoff (1899 Libau – 1944 Osvětim), spisovatelů Norbert Falka (1872 – 1932), Adolfa Weissmanna nebo Liona Feuchtwangera (1884–1958) a jeho ženy. Přes veškerou snahu muselo být v roce 1929 vydávání časopisu "Kunst der Zeit" pro finanční obtíže zastaveno.
Na přelomu let 1927 a 1928 přivedla stará láska Fingestena znovu k malování a inspirovala jeho delší pobyt ve Španělsku. Objevil zde španělskou krajinu a na místě vytvořil množství kreseb a skic, které potom rozváděl v poetických obrazech neobvyklých barev a exotické atmosféry. Po návratu v roce 1928 své španělské krajiny vystavil v galerii Neue Kunsthandlung a tato výstava znamenala opět významný úspěch jeho umělecké kariéry. Po návratu ze Španělska došlo ke změně také v jeho osobním životě – v roce 1929 bylo jeho manželství rozvedeno, dcera Ruth zůstala s matkou, syn Peter, který studoval sochařství, žil dalších deset let společně s otcem.
Fingesten se přesto vrátil ke grafice, zejména k exlibris, které ve zhoršujících se ekonomických podmínkách znamenaly alespoň nějakou jistotu a drobný příjem. Pro galerii Neue Kunsthandlung vytvářel Fingesten výstavní plakáty a oznámení a sám se pravidelně účastnil společných výstav, které se zde konaly. K umělcům, kteří v galerii vystavovali, patřila známá jména umělců starší generace jako Lovis Corinth, Max Liebermann, Käthe Kollwitz, Max Slevogt, Lesser Ury nebo Heinrich Zille.
Po vypuknutí hospodářské krize počátkem třicátých let přijal Fingesten zaměstnání v Umělecké tiskárně Sebastiana Malze. Spolupráce s Malzovou tiskárnou Fingestenovi umožnila rozšířit svoje technické možnosti, experimentoval zde např. s technikou algrafie, která napodobovala techniku tisku z plochy na aluminiovou fólii. V této technice Fingensten vytvořil některé exlibris i portréty. Z tohoto období pocházejí také mnohé exlibris a příležitostné grafiky pro rodinu Malzových, z nichž některé vydal v roce 1932 v samostatném albu. Fingesten pracoval pro tiskárnu až do své emigrace do Itálie a ani potom nepřerušil své kontakty s Malzovou rodinou.
Ačkoli se Fingesten nikdy dříve přímo politicky neangažoval, na stoupající nacionalismus a nacistickou propagandu reagoval neobyčejně citlivě. Jeho dílo bylo brzy napadáno nacisty a Fingensten se sám přihlásil ke skupině pronásledovaných "zvrhlých" umělců. V důsledku nedostatku větších zakázek nevytvořil již od roku 1933 žádné velké rytiny ani litografie. Právě nyní se téměř výhradně soustředit na exlibris a drobnou grafiku pro soukromé sběratele. V těchto drobných dílech se však projevoval zcela svobodně a bez okolků dával najevo svoje pocity i smýšlení. Díky tomu můžeme dnes zejména v exlibris a novoročenkách sledovat Fingestenovy životní osudy jako v denníku. Podobně na svoji bezvýchodnou situaci reagovali desítky pronásledovaných umělců v celé Evropě, připomeňme zde např. Felixe Nussbauma nebo některé umělce z terezínského ghetta.
Na zasedání Německé společnosti pro exlibris a drobnou grafiku 9. dubna 1934 uspořádal Fingesten u příležitosti svých nadcházejících padesátin společně s Robertem Maltzem přehlídku svých prací z rozsáhlé sbírky Maltzovy Umělecké tiskárny. Jejich prezentace ukázala celé bohatství Fingestenovy tvorby a přinesla umělci patrně i potřebný finanční efekt. V témže roce uspořádali Michel a Peter Fingesten společnou výstavu v Berlíně-Friedenau, na níž doufali prodat co nejvíce svých prací a získat tak prostředky na emigraci.
Zatímco Bianca a Ruth Fingestenovi emigrovaly do jižní Ameriky, Michel plánoval koncem roku 1935 odjet do Prahy. Záměr se však nezdařil a Fingesten se synem Peterem odjeli nejspíše v lednu 1936 do Itálie, kde tehdy ještě žádné diskriminující zákony proti Židům ani modernímu umění neplatily. V Milánu si najali velký, skoro prázdný byt v přízemí na Via Chiaravalle 11. Zde Fingesten pracoval v jedné prostorné místnosti s dlouhým stolem a velkou skříní, kam ukládal srolované grafické listy a kasetu s exlibris. Přes skromné poměry byly pro Fingestena první roky v Itálii šťastnou dobou, v níž ještě mohl svobodně pracovat. Využil tohoto času s velkým pracovním nasazením, jehož výsledkem bylo na pět set grafických listů, především exlibris.
Ve spojení s italským židovským grafikem Attilio Cavallinim a obchodníkem s uměním Luigi Filippo Bolaffiem uspořádal v dubnu a květnu 1937 první výstavu grafiky "Espositione di Bianco-Nero Internationale" a v říjnu 1937 založil s přáteli skupinu sběratelů exlibris "Grupo Italiani dell´ Ex Libris e del Bianco e Nero", jejímiž předními členy byli architekt Gianni Mantero, Gino Sabattini, M. Fenini, Battista Bono, Giovanni Krohn, Milton Reinheimer, Seba Sandri, Gigi Raimondo, I. M. Lombardo nebo stavitel Giovanni Botta. Architekt Gianni Mantero se stal významným Fingestenovým mecenášem a blízkým přítelem, pro něhož v následujících letech vytvořil více než 90 exlibris a příležitostných tisků.
Ačkoli musel neustále bojovat se stále většími existenčními těžkostmi, dosáhlo Fingestenovo umění v Itálii po technické i obsahové stránce svého vrcholu.Vytváří jednoduché kreslené exlibris a novoročenky, v nichž komentuje politické události, rozvíjí svůj moderní poetický styl z předchozího období, nově tvoří jemně ryté surrealistické exlibris s bohatou snovou imaginací. V únoru 1939 se Fingesten rozhodl opustit Itálii, po překonání mnoha obtíží odejel 4. května Peter Fingesten na parníku z Neapole do USA, kam dorazil 11. května 1939.
Již na přelomu let 1938 a 1939 vytušil hrozbu války a postavil se proti ní celou svou uměleckou a morální silou. Své rozhořčení vyjádřil v cyklu 13 leptů "Essai de Dance Macabre", jejichž tématem jsou vize budoucí katastrofy. Tímto cyklem chtěl informovat veřejnost neutrálních zemí o skutečných záměrech nacistického režimu. Rozesílá cyklus svým přátelům do ciziny a dostává zprávu o jeho úspěšné výstavě v Antverpách. Také druhý cyklus 10 leptů a suchých jehel "Kleine Randbemerkungen zum Thema Krieg" (1939) patří nepochybně k obsahově nejnáročnějším Fingestenovým pracím. Jeden z listů ukazuje Ďábla a Smrt táhnoucí pluh válečným polem umírajících lidí a zvířat, v němž se vrací ke svému motivu z období první světové války, pouze jeho naléhavost je ještě větší.
S vypuknutím války byly také v Itálii zavedeny protižidovské zákony. Michel Fingesten byl 9. října 1940 zatčen a jako Žid internován v táboře Civitella del Tronto v provincii Teramo. Tento tábor byl umístěn ve starém klášteře v Abruzzách a Fingesten měl ještě možnost udržovat odtud písemné kontakty s přáteli. Mohl si zde také ponechat nejnutnější nástroje a věnovat se tvorbě. Převážně z roku 1941 pocházejí jeho poslední jednoduché dřevořezy tištěné s pomocí olejových barev, které patří k nejkrásnějším Fingestenovým grafickým listům.
Po více než roce v táboře Civitella del Tronto byl Fingesten dne 13. listopadu 1941 přeložen do tábora Ferramonti-Tarsia nedaleko městečka Cosenzy v Kalabrii, kde strávil poslední dva roky svého života. Tento tábor se sestával pouze z dřevěných baráků, kde byli vězni drženi pod policejním dohledem. Život zde byl velmi těžký v důsledku nedostatečné stravy, hygieny a lékařské péče. Navíc se Fingestenovi při transportu ztratil kufr, ve kterém měl to nejcennější – své nástroje a materiál k tvorbě. Ani za těchto podmínek však nepřestal pracovat, vytvářel malé kolorované perokresby, často s náboženskými náměty, které snad mohl vyměnit za trochu jídla.
V dopisech nizozemskému sběrateli Eugenu Strensovi si Fingesten nejvíce stěžoval na nemožnost pracovat. V létě 1942 onemocněl malárií, trpěl horečkami a nebyl schopen psát ani kreslit. Koncem roku 1942 byl sběratel Gianni Mantero přeložen se svojí posádkou do Kalábrie a několikrát se mu podařilo Fingestena navštívit. Prý opět kreslil a dělat návrhy na exlibris. Od srpna 1943 však ho již pro přípravy na vylodění spojenců nemohl navštěvovat.
Dne 14. 9. 1943 Angličané tábor Ferramonti-Tarsia osvobodili. Krátce nato Fingesten utrpěl úraz vyžadující operaci. Byl převezen z Cerisano do nemocnice v Cosenca, která však byla kvůli náletům evakuována do vrchů v okolí Palazzo Sersale. Po operaci se dostala do rány infekce, na níž Michel Fingesten 8. října 1943 zemřel. Byl pohřben na hřbitově v Cerisano a Gianni Mantero nechal v březnu 1944 zřídit na hrobu umělce kamenný náhrobek.
Ačkoli Fingesten před druhou světovou válkou patřil k nejznámějším berlínským grafikům, jeho dílo téměř upadlo v zapomnění. Takový je dodnes důsledek nacistické perzekuce, která ve 30. letech znemožnila umělcům jako Fingesten pracovat a vystavovat, izolovala je a nakonec přinutila k emigraci. Zákon o konfiskaci děl "zvrhlého umění" (Entartete Kunst) byl sice schválen až 31. května 1938, ve skutečnosti však byli tito umělci napadáni jako "zvrhlí" nebo "degenerovaní" již dávno předtím. Na konec byly tisíce uměleckých děl z veřejných sbírek konfiskovány a zničeny nebo pokoutně prodány do ciziny.
Dílo a památka Michela Fingestena byla uchována především díky péči soukromých sběratelů grafiky a zejména exlibris. Ti znali jeho dílo již před válkou a jeho práce vždy vysoko oceňovali. To, co sběratele na Fingestenově umění stále fascinuje, je vedle umělecké kvality jeho grafických listů především nevyčerpatelné bohatství jeho fantasie, humor a hravost jeho kompozic, bohatá symbolika a občas makabrózní či erotické prvky, které tvoří součást jeho osobitého uměleckého jazyka. Stejně pozoruhodné je v jeho díle uplatnění ohlasů různých moderních stylů od secesního symbolismu, kubismu a expresionismu až po osobitý poetismus a surrealismus.
