Ivan Sobotka (4. 2. 1927 Moravské Budějovice - 23. 7. 2008 Praha)
Český malíř a grafik. V roce 1946 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Sychry a později u profesora Pukla. Absolvoval roku 1951. Ve stejném ateliéru studovali Věra Nováková a Pavel Brázda (v roce 1949 však byli z Akademii vyloučeni), se kterými uzavřel přátelství a společně vytvořili jakýsi neoficiální kroužek. Půjčovali si knížky, společně řešili problémy spojené s výtvarným uměním, s literaturou, hledali názorová východiska a společně kráčeli po trnité cestě životem. Mnohé jejich práce z této doby jsou lehce zaměnitelné, vzájemně se ovlivňovali, nacházeli společná témata, způsob jejich malování byl velmi podobný. Byli na jedné lodi, byli malým ostrůvkem (vedle ostrůvků kolem Boudníka, Medka, Koláře) v divoké řece socialistického realismu. Jejich práce reagovaly na tíživou dobu 50. let, jsou plné hrůzy a děsu, mnohdy s motivy ne zrovna příliš radostných biblických textů, často i s náznaky černého humoru. Člověk není hrdina, ale loutka, která se pachtí a klopýtá po cestě plné výmolů, marné snažení, jen a jen soužení, marnost nad marnost. Obrazy z této doby jsou zatíženy jistou plošnou dekorativností a mnohdy působí jako karikatura tehdejší obludné doby. Výtvarně mají blízko k pozdějšímu americkému pop-artu 60. let. Vedle sebe kladené barevné plochy s přesným ohraničením, s potlačenou perspektivou, s atributy doby, všudy přítomného zániku, loď se potápí ke dnu a mladí svazáci v očekávání zářných zítřků tančí mazurku a kozáčka. Pro Sobotku jsou to práce netypické a nevzniklo jich mnoho. Zvláštní přátelství, katolík Sobotka z moravského konzervativního prostředí, brněnský neznaboh se sklony k surrealismu Brázda a křehká květinka Nováková. Taková ale byla doba.
Pro Sobotku byl určující expresivní výtvarný projev. Jeho raný autoportrét, který vznikl ještě před rokem 1946, je mistrnou ukázkou expresivní malby, sebevědomý mladík připravený dobýt svět, obraz malovanými tmavými barvami v duchu nejlepších Kubištových portrétů. Zrovna tak mistrné perokresby, které vznikaly o prázdninách během jeho studia na Akademii. Řada z nich byla inspirována četbou (Bruno Schulz, Tristan Corbiere, Karel Hlaváček či Leon Bloy). Kresby jsou uvolněné, plné neklidu a života, voda je skutečně živel, který se převaluje, teče a strhává vše co stojí v cestě, kuličky se kutálí, černá můra je skutečný děs v hlavě, smrt je opravdová smrt, delirium je reálný běs. Kolem poloviny 50. let vznikají práce, ve kterých je už patrné další Sobotkovo směřování. Vznikají důležité obrazy "Kristus", "Lotova žena" a "Samson".
Je rozhodnuto. Nejdůležitější se stává výraz zobrazované tváře, linka se zjednodušuje, ubývá barevnosti, ta pouze vyplňuje pozadí v kontrastu k namalované tváři. Koncem 50. let maluje pro další vývoj určující obrazy "Jan Křtitel", "Josef Florian" a "Léon Bloy". Vzniká nezaměnitelný Sobotkův rukopis. Tvář se ještě více zjednodušuje, pro její výraz jsou určující oči, barevnost se stává monochromní, od této doby pracuje pouze se třemi základními barvami, bělobou, šedí a modří. A kráčí ještě dál. Z úst se stává pouhá čárka, z obočí obloučky spojené s nosem, později čárky i z obočí a nosu, jen oči nabývají více na významu. Zdánlivě jednoduché a čitelné, ve skutečnosti vyjevující postupně skrytost, která na první pohled není viditelná. V očích je skryt příběh starozákonních proroků, apoštolů. Imaginární portréty jsou jen formou, obsahem jsou oči, v nich je ukryt příběh, citace z Bible, který Sobotka dlouho promýšlel a ve výrazu očí zachytil a ukryl. Kdo nemá trpělivost a neumí se zastavit a v klidu bez vlastních ambicí se dívat, nikdy neocení krásu jeho obrazů. To se týká i obrazů na první pohled zcela odlišných, Sobotkova oblíbeného malíře Marka Rothka, který také barevnost zcela zredukoval a dospěl až k naprosté monochromnosti s jemnými barevnými odstíny.
V posledních pracích zůstává tvář už jen naznačena. Obrazy se staly zcela jednoduchými, takřka nebarevnými, úplně "obyčejnými". Jsou zdánlivě stejné, formálně, ale ne obsahem, ten je skrytý a jen pozornému divákovi se postupně vyjeví, je zakletý v očích a v takřka neznatelném poměru jejich proporcí. Z obrazů dýchá naprostá vnitřní svoboda a nespoutanost konvencí, kterou Sobotka nesnášel. Celý jeho život byl neokázalý, nenápadně se oblékal, skromně jedl, žil zcela "obyčejně". To je však pro mnohé těžko stravitelné a snesitelné. Nechápou, že krása spočívá v jednoduchosti, skrytosti a v jejím odkrývání. Pro mnoho lidí tak zůstane krása Sobotkových obrazů navždy ukryta, budou vnímat pouze formu, ale nikdy jim nedojde, že obsah je napsaný v očích. Stačí ho jen odkrýt.
