Gert Heinrich Wollheim (11. 9. 1894 Loschwitz - 22. 10. 1974 New York)
Německý malíř a grafik. Narodil se jako syn dobře situovaného židovského průmyslníka Heinricha Wollheima. V roce 1900 se rodina přestěhovala do Berlína. Po krátkém absolvování "školy života pod širým nebem" Hanse Lietzmanna se Wollheim v roce 1911 zapsal na Velkovévodskou saskou školu výtvarných umění ve Výmaru, kde se Wollheim mimo jiné spřátelil s grafikem a malířem Otto Pankokem. V roce 1919 se Wollheim a Pankok připojili k Aktivistenbund 1919, sdružení levicových intelektuálů v Düsseldorfu. V roce 1920 se Wollheim připojil ke spolku Das Junge Rheinland (Mladé Porýní), jehož srdcem byla galerie známá jako "Junge Kunst – Frau Ey", kterou provozovala významná galeristka a mecenáška Johanna Ey. Spolu s Arthurem Kaufmannem a Adolfem Uzarskim zorganizoval Wollheim v roce 1922 první mezinárodní výstavu umění v Düsseldorfu. V roce 1925 se přestěhoval do Berlína a připojil se ke skupině Novembergruppe.
V roce 1933 bylo Wollheimovi zakázáno vystavovat a jeho díla byla zabavena. Utekl do Paříže, kde spoluzaložil Kolektiv německých umělců. Měl také poměr s židovskou tanečnicí Tatjanou Barbakoff. V roce 1937 byla jeho díla zařazena na výstavu "degenerovaného umění" (Entartete Kunst) v Mnichově. Když v roce 1939 vypukla válka, Wollheim byl zatčen a poslán do internačních táborů Vierzon, Ruchard, Gurs a Septfonds v jižní Francii. V roce 1942 se mu podařilo uprchnout a konce druhé světové války se dožil v úkrytu v Pyrenejích. Jeho partnerka Tatjana Barbakoff takové štěstí neměla; byla zavražděna v Osvětimi v roce 1944. Po válce se Wollheim vrátil do Paříže, odkud v roce 1947 emigroval do New Yorku, kde v roce 1974 zemřel.
"S Wollheimem, Pankokem a Mennehundtem jsem se nejčastěji setkával po večerech u paní Ey", napsal malíř a grafik Otto Dix roku 1968, v posledním roce svého života. Když v roce 1921 poprvé přijel do Düsseldorfu, Wollheim se právě stal propagandistickým vedoucím uměleckého sdružení Das Junge Rheinland a od října vydával stejnojmenný časopis.
Spolu s Otto Pankokem přijel Wollheim do Düsseldorfu již v roce 1919 a zastupovala ho zde Johanna Ey. Stejně jako Dixe jej ovlivnily zážitky z první světové války, které zpracoval ve svém rozměrném triptychu Der Verwundete (Raněný) z roku 1919.
Dodnes dochované dílo zobrazuje zkušenost umělce, který byl během 1. světové války těžce zraněn do břicha střepinou granátu. Na obraze se v mrtvé krajině zkázy vzpíná poničené, těžce zraněné tělo člověka. Klečí na holé zemi s nepřirozeně roztaženýma nohama, za ním se nad postavou, zmítanou bolestí, sklánějí dva holé vyvrácené stromy. Proti tmavě hnědým tónům země a černi noční oblohy vyniká bledý trup, spadlá bílá košile zdůrazňuje zející ránu, ze které vytéká krev. Wollheim namaloval pastózní obraz velkými, expresivními tahy štětce, které se zásadně liší od rafinovaného malířského stylu Dixe nebo umírněné expresivity Nauena. Zřekl se vnější podobnosti zobrazení ve prospěch vnitřní pravdivosti. V roce 1920 to vysvětlil takto: "Chceme vidět svou duši, která nás nutí plakat, nenávidět, zoufat si nebo milovat. Proto ji maluji, protože jinak není vidět; aby neviditelné bylo viditelné, proto se oháním štětcem. (...) A teď to rozpoznání tváře duše na obraze, no to je prostě tak těžké, protože my v sobě samých většinou nikdy duši nevidíme".
Wollheimova potřeba opustit imitační princip ve prospěch obrazového se zásadně liší od tvůrčího přístupu Dixe a Nauena, kteří vycházeli z toho, co viděli, a pro své portréty vyžadovali přítomnost modelu. Wollheim naproti tomu pracoval především z paměti. To ho později příležitostně vedlo k vytváření druhých verzí ztracených obrazů. Když v roce 1920 vystavil svůj obraz na düsseldorfské výstavě pro válkou postižené umělce, šokoval veřejnost nekompromisní expresionistickou malbou a drastickým námětem, takže dílo bylo z výstavy staženo již po několika dnech. Wollheim si brzy uvědomil, že pouhá prezentace obrazů k prosazení jeho životního ani uměleckého názoru nestačí.
Umělec, který uměl velmi dobře psát a mluvit, a na rozdíl od Dixe a Nauena byl také politicky aktivní, se v přednáškách, hrách, časopisech a básních věnoval svým revolučním představám a cílům a stejně jako Dix se uchyloval k provokacím. To mimo jiné znamenalo, že se nevázal na jednotlivé styly. Historik umění Paul F. Schmidt k tomu již v roce 1928 poznamenal: "U Wollheima si člověk vlastně nikdy nebyl zcela jistý, z čeho vlastně vychází. (...) Myslíte si, že je to Rembrandt nebo manýrismus 16. století – a sakra: on už zase maluje úplně někde jinde".
O jeho nesmírné všestrannosti svědčí mimo jiné portréty na papíře, které namaloval během svého působení v Düsseldorfu. Na výrazném autoportrétu tužkou s poznámkou "Toto je Gert. Heinr. Wollheim (všeobecně uznávaný a největší fušér století / miluje starou příšeru Johannu Ey. Tak vidíte!)" z roku 1922 bez námahy přechází k realistické přesnosti, pro niž jsou rozhodující anatomické detaily, jako je například ztvárnění lícní kosti, latinsky "os zygomaticum". Wollheim si tento odborný termín na kresbě poznamenal a vložil ho na správné místo v zobrazení jako v učebnici. Podle Stephana von Wieseho jeho autoportrét připomíná kresby stříbrnou jehlou Albrechta Dürera, které byly často doplněny epigrafy, podobně jako tento. Wollheim kresbou tužkou prokázal, že má technickou zručnost starých mistrů a vyvrátil tak sebeobvinění z "fušerství", které ironicky poznamenal na okraji autoportrétu.
Svoboda, s níž nebral ohled na viditelný vnější vzhled portrétu ve prospěch vnitřních pocitů, měla vliv i na jeho přístup k dějinám umění, na něž se znovu a znovu odvolával. Jako příklad může posloužit tušový portrét Johanny Ey z roku 1922, který nazval "Rembrandt-Ey", přičemž nechává otevřené, zda tím chtěl své oblíbené obchodníci s uměním udělat poklonu nebo sám sebe označit jako nástupce velkého mistra.
Německá malířka Trude Brücková, členka Mladého Porýní a stejně jako Otto Dix studentka v Nauenu, v jednom dopise upozornila, jak byl Wollheim fascinován glazurou, jak ji používali staří mistři, zejména pak Rembrandtovými pryskyřicovými glazurami. Přibližně ve stejné době jako Dix nanášel glazury přes a pod výrazné barvy na svých obrazech. Cohen to zaznamenal v Zeitschrift für bildende Kunst v roce 1924: "Těžko lze vytvořit portrét v nejlepším slova smyslu živější a současnější. Jeho kresby tužkou často a kreslené ostrým hrotem, jsou ve svém provedení stejně dokonalé jako nazarénské práce. V akvarelech pak jsou Kleeovy podněty a vize tohoto velkého umělce dotaženy do fantastična se silným akcentem na barvu. (...) Wollheim si zaslouží, aby jeho umělecká cesta byla sledována s pozorností i mimo Düsseldorf. Spolu s Otto Dixem je již nyní nejvýraznějším talentem na Dolním Rýně. Opět jako v dobách Lessinga a Schrödtera jsou to dva severní Němci, kteří poněkud ospalému organismu rýnského umění dodávají oheň a prudkost". Ačkoli měli různá východiska a životní osudy, ovlivňovali se umělci sdružení v Das Junge Rheinland navzájem a těžili z živé výměny názorů i stylů. Hulda, manželka Otto Pankoka, v roce 1984 charakterizovala mladorýnské umělce stručně a výstižně slovy: "Každý z nich byl zásadně jiný, ale všichni se měli rádi".
