• Otevírací doba
• GDPR

Jaroslav Lacina

Práce z let 1946-1950. (Výstava je na prodej)

Práce z let 1946-1950. (Výstava je na prodej)

     V srpnu roku
1937 navštívil Prahu Albert Camus a jak si poznamenal do svého deníku
nejvýraznějším pocitem z města byl pach kyselých okurek, který ho ovanul a
díky kterému ho  přepadla hluboká tíseň a
duševní úzkost. Citlivý Camus tak v Praze, ve městě, v němž se prolínaly
česká, židovská a německá kultura , vycítil nastávající zmar a propad do
nicoty. Jako by to bylo tušení toho, co záhy přijde: vyvraždění, úplné
vyhlazení židovských spoluobčanů, smrt řady českých intelektuálů a potom odveta
-  vyhnání Němců ze země. Zánik tří
kultur, v hradbách jednoho města, kde svébytně vedle sebe žily svým
životem, ba se občas i vzájemně 
ovlivňovaly. Zanikly a po „Vítězném Únoru“ byly nahrazeny jedinou, cizí,
radostnou a zcela bezduchou kulturou sovětskou.

      Za války dorůstala generace, která se hned po
absolvování střední školy  musela zapojit
do výroby, v horším případě byla poslána na práci do Říše nebo
kolaborovala a vystudovala vysokou školu v Německu ( v Čechách byly
vysoké školy zavřeny). Generace plná frustrace z  válečných hrůz, lidské bídy,  zbabělosti,  kolaborace s okupační mocí a
protektorátními úřady. Po válce řada příslušníků této generace začala se
zpožděním studovat a na znovuotevřených školách se tak sešla velmi pestrá
společnost, která  by se za normální
situace nikdy v jedné třídě, či ročníku vysoké školy nesešla. Mnozí ani
vystudovat nestačili, „Vítězný Únor“ jim v tom zabránil. Řada z nich
skončila ve vězení, někteří byli popraveni, mnohým se podařilo uniknout za
hranice, jiní se podíleli na budování zářných zítřků a vlastní kariéry, jen nemnozí
si uchovali nezávislost a svobodu tvoření. Pracovali jako dělníci a zároveň pro
sebe a pár přátel tvořili. Nastal na mnoho let čas pachu kyselých okurek.

     Jedním
z příslušníků této generace byl Jaroslav Lacina. Narodil se 6. prosince
roku 1924 v Přerově. Dětství a dobu školní docházky prožil ve Zlíně, kde
byl jeho otec živnostníkem. Později se vypracoval a založil vlastní továrnu na
výrobu obuvi. Ve svém starším synovi  viděl 
svého nástupce v podniku a proti jeho vůli ho nechal zapsat na
obchodní akademii. Škola Lacinu, který měl výtvarné nadání, nebavila. Po
maturitě se mu podařilo přesvědčit rodiče,  že bude v Praze studovat výtvarné umění.
Po válce začal navštěvovat Státní grafickou školu, kam mimo jiné chodili také
Vladimír Boudník a Hanes Reegen – s Lacinou se však zřejmě neznali. Po
roce přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k profesoru Fišárkovi
na katedru textilu. Během studií se oženil s dívkou, s níž se
seznámil na jakési stavbě mládeže na Slovensku. 26. května 1950, těsně před
ukončením školy, odešel dobrovolně ze života ranou z pistole. Zřejmě
v důsledku vážných rozporů v manželství a pro určitou politickou
diskriminaci, další příčinou jistě byla také desilu ze společenského a
politického vývoje.

      Když opustil Zlín, začal se Lacina, do té doby
názorově apolitický, přiklánět k ideologii komunismu. Snad to byl do jisté
míry vliv okolí a jeho budoucí ženy, jistě tu hrál roli vzdor vůči otci továrníkovi.
O tom, že však šlo o zájem spíše povrchní, svědčí nejlépe jeho dochované obrazy
a to, že se nechal ovlivňovat takovými autory jako L. F. Céline anebo Albert
Camus.

     Dochované dílo
Jaroslava Laciny není velké rozsahem. Několik portrétů, dva velmi sugestivní
autoportréty, hřbitovy, lebky zvířat, otcova továrna ve Zlíně, portrét
milicionáře v životní velikosti, kytice polních květů, kterou nazval „Bordel
v kýblu“..... Některé z prací odkazují na znalost tehdejší Picassovy  tvorby. Jsou však malovány mnohem expresivněji
a dýchá z nich hořký smutek, resignace nad životem. Jiné evokují válečné
zážitky, bezútěšnou poválečnou dobu plnou hořkosti a hrůzný čas konce 40. let.
Hřbitovy, nad kterými svítí studený měsíc v úplňku, s márnicí a
tmavými stromy a řadou bezejmenných náhrobků. Osamělý a obnažený poutník,
zkřivený pod ranami osudu, potácející se ulicí, kterou lemují jednotvárné
kulisy, fasády domů bez oken, takřka stejných domů ubíhajících zpět do dáli.
Poutník, velikosti stromu, vyzáblý, s dlouhýma rachitickýma rukama, se
sklopenou hlavou hledá cestu ven z ulice, ale vzadu i vpředu je neprostupná
hradba bez otvoru pro únik. Mistrný autoportrét, tvář plná melancholie a smutku
na pozadí geometricky malovaných anonymních domů, snad symbolizuje pomíjejícnost
lidského života, jakoby už předjímal malířovu vlastní smrt, která už kouká
z očí mladíka.

     Lacinovo
neradostné a předčasně uzavřené dílo bylo ovlivněno dospíváním v čase
války, stálým pocitem ohrožení, úzkostí a bezvýchodností. Tak jako Vladimír
Boudník, Hanes Reegen, Zdeněk Bouše, Jaroslav Rotbauer a Jaroslav Dočekal i
Jaroslav Lacina vnímal dobu po druhé světové válce s despektem a pocitem
zlé předtuchy. Další události jim daly plně za pravdu.

 

(7.9. 2008 Jan Placák)