CZ EN FR

Galerie



Autor, název, rok

Zbyšek Sion

Práce na papíře 1955- 1963

Termín Nov - Dec
Komentář

,,Já jsem byl Hamlet..., v tomto věku kdo nebyl'?" podotkl Zbyšek Sion s lehkou sebeironií nad souborem svých raných kreseb ze studentských let, v nichž dominuje čerň a vedle hospodských scén se jako nejčastější motivy uplatňují lebky, krucifixy a smutné introvertní auto portréty.


Také milenecké scény jsou pojaty jako temná osudová dramata a tragické napětí přechází i do pozdějších chaoticky zbrázděných nefigurativních struktur. Depresivní ladění Sionových raných prací, osudový patos i sarkastická grotesknost. jež ho často kompenzuje, však nejsou otiskem dobové šablony, ale vycházejí z autentické zkušenosti zmaru a rozvratu, úzkosti a hrůzy. Sionův vnitřní svět hluboce poznamenaly dětské zážitky z druhé světové války, které natrvalo určily jeho vidění reality a chápání lidského osudu. Jako šestileté dítě pozoroval zbědované zajaté partyzány odváděné do poličského vězení, viděl hořící ruiny pardubického předměstí pár hodin po náletu na továrnu, s hrůzou stál v řadě čelem proti kulometům esesáků, kteří vyhrožovali, že všechny postřílí, jestli se nenajdou uprchlí vězni, úpěnlivě se s matkou v kostele modlil za návrat otce, který byl roku 1940 zatčen gestapem a v roce 1944 zemřel v německém vězení. Příliš brzy a příliš zblízka zjistil, že je zlo a že je smrt, bál se v noci usnout, aby ho neděsili kostlivci. „To hlavní se odehrálo do mých osmi let“, komentuje s nadsázkou své zážitky. Vzpomíná také na bizarní episodu, která vypadá skoro jako osudové předznamenání jeho výtvarné cesty: byl tehdy šestiletý, když přišel na návštěvu malíř J. V. Síla, žák O. Nejedlého, a přinesl ukázat perokresbu, kterou vytvořil v plenéru: realisticky zachycený potok s tajícím sněhem. Sion práci obdivoval a přál si umět to jednou jako on. Na druhé straně papíru si všiml podivné zaschlé hmoty, vytvářející žlutošedou amorfní strukturu, a dověděl se, že je to mozek esesáka. Když malíř pracoval na kraji lesa, strhla se kolem přestřelka s prchajícími partyzány a on si z plenéru odnesl i tuto podivnou trofej. S takovou vnitřní výbavou začínal Sion v roce 1953 na brněnské Škole uměleckých řemesel, kde se Skamarádil S Antonínem Tomalíkem, pozdější legendou českého informelu, již tehdy nezkrotným samorostem a nenapravitelným průšvihářem, který na „šuřku“ nastoupil o rok později. První Sionovy školní kresby, v nichž už můžeme najít jak příznačná biblická témata a motivy zápasníků, tak tendenci k ironii a grotesce, jsou ještě poctivě popisné. V nauce o slohu je tehdy učili, že Picasso byl blázen a Cézanne deformoval realitu, protože měl oční vadu. Už v Brně ale Sion objevuje v antikvariátu malou Cézannovu monografii od Františka Rachlíka, který Cezanna nazval „vynálezcem nového světa obrazů", na němž se rovnocenné podílí „oko i duch“. Už tehdy také čte Strindberga, Z něhož mu utkvěla v paměti věta, že život je tak těžká věc, že každý, kdo ho poctivě prožije, by si zasloužil pomník, nachází si Dostojevského a pokouší se ilustrovat jeho Zločin a trest. poprvé se setkává se jménem Franze Kafky. Na podzim 1957 přecházejí Sion i Tomalík do Prahy, kde nastupují na „přípravku“ k profesoru Vodrážkovi. Zásadní impuls pro ně znamenala brněnská výstava Zakladatelé moderního umění, na kterou tehdy jeli stopem na nákladku. Její vliv je v chronologickém sledu Sionových kreseb, datovaných nejen rokem, ale i měsícem, zcela markantní. Kresby z konce roku 1957 (např. scény s pijáky a hráči karet, Tomalík ve smíchovském sklípku nebo zátiší na stole) mají výrazně uvolněnou stylizaci a svědčí o hledání „moderního výtvarného výrazu“, které postupuje od Cézanna k prekubismu a expresionismu. Stejně jako Tomalíkovi uhranul Sionovi zejména Bohumil Kubišta. Navazuje na jeho tvrdé kontury i magicky barevný temnosvit, sdílí jeho přesvědčení ,,o duchovní podstatě moderní tvorby“. Kubištou je poznamenaná Zejména série Sionových autoportrétů z roku 1958, které vyjadřují existenciální trauma na dvacetiletého mládence dost intenzívní, a vycházejí z něho i četné verze temných koupání, starozákonní motivy a scény Ukřižování, tematizující situace utrpení a oběti. Realita padesátých let nemohla hrůzné zážitky z dětství neutralizovat, přinášela rafinovanější násilí na člověku, nové úzkosti a novou beznaděj. „Byli jsme opravdu somráci a byli jsme bezprizorní kluci z venkova, kteří tady neměli žádné zázemí...“ vzpomínal Sion na své pražské začátky při sympoziu věnovaném Českému informelu v roce 1991. Brzy se ale s Tomalíkem začínají v novém prostředí orientovat. Na mikulášské 1958 na AVU, kde hráli Šmidrové, se setkávají s Koblasou, Neprašem a Dlouhým. Zapojují se nejen do pestrého bohémského života, ale především do kolektivního propátrávání tehdy ještě zakázané zóny poválečné abstrakce - prostoru nebezpečného, magického, bezedně pohlcujícího a obsahově nevyčerpatelného. V kresbách můžeme sledovat Sionův přechod k abstrakci zejména v cyklu lebek a hlav z roku 1959, jehož vyvrcholením je Veraikon, symbolický otisk existence, kde už jsou určující ryze výtvarné vztahy a procesy a vazba na viděnou realitu se vytrácí. O vánočních prázdninách 1959 pak vytváří Sion první zcela nezob razující kompozice, gestické kresby a pastózní kvaše, v nichž převažuje čerň - Bez názvu, Návštěvník, Sen o Benátkách. Teprve pak, roku 1960, se seznamuje s „klasiky“ České poválečné abstrakce, Boudníkem, Medkem a Piesenem. Sion vzpomíná, že se tehdy Mikuláš Medek a Jiří Kolář přišli podívat na kolej v Hradební ulici, kde byli ubytováni studenti Akademie. Když Kolář viděl jeho obrazy a kresby z poslední doby, tedy asi 1959-60, konstatoval, že je zajímavé, jak tihle kluci dospívají k abstrakci odjinud, že nejdou přes surrealismus. Do legendární první konfrontace v ateliéru Jiřího Valenty v březnu 1960 Sionovy práce ještě zařazeny nebyly, třebaže se na přípravných jednáních podílel; prostředkoval i zastoupení Tondy Tomallka, který v té době nebyl v Praze (pracoval v Třineckých železárnách) a obeslal výstavu alespoň fotografiemi. Aktivně se oba účastní až druhé výstavy v ateliéru Aleše Veselého. ,,říjen 30 konfrontace 2 u aleše - vypadá to v jeho podzemí zcela přijatelné - bylo to profesionálně nainstalováno – další mladíci do tlupy - sion - tomalík“ zapisuje si tehdy do deníku Jan Koblasa. Od jara 1960 maluje Sion pro školu figurální studie a koupání a doma o prázdninách se zabývá abstraktními a materiálovými strukturami. Experimentuje s akční malbou, pracuje s nemalířskými prostředky a technikami, kombinuje tuš a kvaš s kolážovanými útržky novin, akrylátovým lakem, pískem a jinými příležitostnými materiály. Vrstvením, prorýváním a propalováním různorodých hmot vytváří temné erupce barev a tvarů. V událostech, které se na obrazech a kresbách odehrávají, lze hledat zašifrované odrazy intimních prožitků, osudových dramat i kosmických procesů. Dramatické tvarové shluky jsou sice zcela vzdálené optickému obrazu reality, ale pravdivě a autenticky tlumočí její prožívání, „odpovídající a nám nejspíše vlastní je skutečnost ne předmětná, nepřehledná - bezobrazná, a jednáme s ní takto ze své situace - pak ji soustavně ověřujeme v její nepřehlednosti, neukončenosti, chaotičností - a obraz, jako výsledek našeho jednání se skutečností, není okamžitou konstrukcí - nýbrž ozřejmením (evidencí) skutečnosti, jaká je“, shrnula dobové cítění Věra Linhartová v katalogu teplické výstavy Medka a Koblasy. V roce 1963, kdy Sion začíná diplomový ročník Akademie, vzniká cyklus Pod horizontem, mapující rozryté ,,terény duše“, v němž se znovu uplatňuje znak, vizuální metafora krajiny. Vedle dramaticky vrstvených materiálových struktur zde Sion využívá í lazurní vrstvy a vymývané plochy, jemné tušové perokresby a šrafy, pracuje s jemnými, složitě se překrývajícími barevnými ploškami a fasetami. Tato „dynamická mozaika“ už předjímá rafinované malířské postupy jeho příští etapy. Poslední kresby z roku 1963 (např. Apokalyptická kobylka a křečovitě expresivní Hlava, která je portrétem Tondy Málka) se na nové rovině vracejí k obrazu člověka a směřují k fantaskní grotesce Kuřete uzurpátora či Švarného molocha. Tady prehistorie končí. Na své první samostatné výstavě v roce 1966 se už Zbyšek Sion prezentuje jako představitel nové figurace, malíř přízračných monster a apokalyptických vizí, který svým naléhavým etickým apelem osobité obohacuje profil české malby. „Z TEMNÉ DOBY MLÁDÍ“, Pavla Pečinková