CZ EN FR

Galerie



Autor, název, rok

Jiří Balcar

Grafika 1960- 1965

Termín Jun - Jul
Komentář

26.8.1929 (Kolín) – †28.8.1968 (Praha). Český malíř a grafik, žák F. Tichého a F. Muziky. Studoval na VŠUP v Praze. Byl členem skupiny Máj 57 a SČUG Hollar. Intelektuální vnímání světa a nesouhlas se současným stavem české kultury ho přivádějí roku 1955 do redakce časopisu Květen, který vytváří první diskusní platformu mladé tvůrčí generace. Balcarova tvorba z let 1956–1959 motivicky navazuje na civilismus Skupiny 42, formálně vychází z expresionismu. Roku 1958 se přiklání k abstrakci, která však neztrácí souvislost s předchozí tematikou.


 Osobitý charakter ve výtvarném umění je pravděpodobně nejdůležitější premisa k získání uznání mezi kolegy umělci, výtvarnými kritiky a jistě i zainteresovaným publikem. Jiří Balcar patří k těm několika málo malířům a grafikům, kteří takové uznání máji. Přitom Balcar jako jeden z mála reflektoval skutečné dění české společnosti své doby a tím se vlastně prohřešil proti nepsaným pravidlům české výtvarné scény. Z trojice výtvarníků, kteří měli jako jediní palec na sociologickém pulsu šedesátých let, byl Balcar nejmalířštější. Vladimír Fuka postavil svůj výtvarný přístup na grafickém pojetí a Jiří Načeradský na ironickém výtvarném komentáři. Balcar byl z nich také významově a narativně nejkomplexnější, jeho obrazy vykazují jak malířské hodnoty, tak i ostrou kritiku a hlubokou obsahovou kvalitu. První významný výtvarný celek, který Balcar vytvořil, ale kterým se i dostal okamžitě do zorného pole socialistický naprogramované kritiky, bylo město započaté v roce 1957, tedy ještě v době jeho příslušnosti ke skupině Máj 57. Všechno co později Balcar vytvořil, se vázalo k městu: labyrinty, zprávy, nápisy, dekrety, události, šifry, návody a později, od roku 1965, i malé společenské události „privátního“ charakteru, v kterých převzala figura roli, kterou měla kolem roku 1960 čára, neznámý znak, písmo destruované, písmo nedokonalé a písmo nečitelné. Nemalou zásluhu na změně ve výrazové orientaci od abstrakce nastupující u Balcara v roce 1959 do figurace po roce 1965, měl jeho čtyřměsíční stipendijní pobyt ve Spojených státech amerických o rok dřív, tedy v kulminačním roce amerického pop- artu. Příznačné je, že se Balcar po svém návratu rozhodl pro intenzivnější užití grafické techniky, jako akvatintu, suchou jehlu nebo litografii. Ty mu totiž umožňovaly daleko větší míru vypravěčské sugestivity než malba, kde by množství jednotlivých výtvarných prvků a rozvětvená kompozice působily přece jen upovídaně. Sice jsou jeho obrazy z druhé poloviny šedesátých let jako jeho grafiky postaveny na figuře, ale většinou jsou jeho „nezměřitelné“ postavy vsazeny do tmavého neidentifikovatelného prostoru. Jeho figurám v pracích na papíře je bez výjimky vlastní jakási rozšafná mondénnost. Prostory rozpoznáme jako koncertní sály, foyery, nákupní pasáže nebo obývací haly, v kterých postávají páni se sklenicemi, kde se společensky oblečené dámy předvádějí, nebo si, polosvlečené, nacvičují působivé pohyby, či pózují pro zdrženlivě taxující pány. Bezmála všichni se vyznačují přeškrtanými nebo zcela chybějícími obličeji, bud' osobnost postav zůstává v anonymitě, nebo jim je jakákoliv osobitost naprosto cizí. V některých případech Balcar nezakrytě denuncuje vypravěče a jejich téma rozhovoru, které se nejčastěji točí kolem sexu. Jak se situace vyvine, kdo, s kým, jak a proč je snad možno vysledovat z křížovek, nebo schémat různých společenských her, jež jsou často zaintegrovány do kompozice a staly se tím součástí celku. Po návratu z USA musel Balcar vidět českou společnost jistě zcela jinýma očima. Z malého českého člověka determinovaného socialismem se stal měšťák hrající si na světáka se všemi jeho slabostmi a pochybným, ale působivým šarmem. Původ má tento jeho nový český socialistický ,,bourgeois“, ve zkušenosti, kterou Balcar udělal v Americe, rozvinout tento charakter mohl ale jen ve společnosti, kde se tento typ člověka právě etabloval, v Československu šedesátých let, zemi otevírající se ve druhé polovině desetiletí více západu než východu. Písmena, čísla a znaky objevující se tentokrát jako stigma ozřejmující vyobrazené, dostaly i jakýsi řadový charakter mající sice začátek a konec, ale opakující se, nebo se i lehce variujíc podle vymezeného vzoru. Písmo v obraze, mající viditelně jakýsi smysl, je pak zrcadlově obráceně a vzhledem k tomu, že je í znatelné vypsané, zůstává pro diváka-čtenáře nesrozumitelné. Balcar tím navazuje na abstraktní fázi svých prvních zpráv, dekretů a rozsudků z přelomu padesátých a šedesátých let. Ty svým infernálně či faustovsky působícím rukopisem připomínají kontrakty srozumitelné často jen jediné straně. Tento druh narativní abstrakce byl vlastní také Cy Twomblymu ze stejného časového období s tím rozdílem, že Twombiy navozoval asociační metodou atmosféru původní, většinou antické předlohy, v které hrála hlavní roli idealistická představa o velkém, krásném a ztraceném, kdežto u Balcara spíš kafkovská nemohoucnost dosáhnout na kliku dveří vedoucím k poznání. Jiří Balcar se tak řadí k velkým umělcům odhalujícím pravou stránku nejen společenských konvenci, byrokratických chodů, zapeklitých situací či osobních vztahů, nýbrž i ukazujících trapné obnaženi jedince ve společnosti provozující sice jakési kritické sebezrcadlení, ale současné prezentující svou nabývající samozřejmost jako půjčku na splátku, jako trofej, jejíž hodnota musí být teprve zjištěna. Zdeněk Primus, MĚSTO A SPOLEČNOST.